Hudební formy Fada (coimbrský styl)

Coimbrská tradice není jedna forma, ale pět: klasické Fado (Fado clássico), balada, instrumentální guitarrada, politická trova a absolventská píseň zvaná balada de despedida. Každá funguje jinak a od posluchače žádá jiný druh pozornosti.

Ricardo Pons 15 min čtení
Hudební formy Fada (coimbrský styl)

Coimbrský repertoár zahrnuje pět druhů písní.

Fado de Coimbra v užším smyslu je jen jedním z nich a i ono má své podformy. Ostatní čtyři (balada, guitarrada, trova, balada de despedida) mají vlastní historii, vlastní stavbu a vlastní kanonické skladby. Živý večer v Coimbře jich během jednoho programu může projít několik, a proto se hodí vědět, co od které formy očekávat.

Poznámka k souhrnnému označení

Výraz „Fado de Coimbra“ se používá ve dvou významech a právě to, jak se mezi nimi přeskakuje, způsobuje spoustu zmatků.

Ve volném, každodenním smyslu znamená „Fado de Coimbra“ celou hudební tradici Coimbry: zpívaná Fada, instrumentální guitarrady, balady, trovy, písně na rozloučenou. Tak ten výraz používají návštěvníci i většina médií a tak ho používám i v názvu tohoto článku.

V užším smyslu znamená „Fado de Coimbra“ jednu konkrétní hudební formu uvnitř této tradice: zpívanou skladbu postavenou na čtyřverších zvaných quadras, formu, do které patří pět klasických mistrovských děl. V samotné Coimbře se celé tradici často říká Canção de Coimbra (coimbrská píseň) a slovo „Fado“ zůstává vyhrazené zpívané formě. V tomto článku se toho rozlišení držím: první forma níže je „Fado clássico“ (klasické Fado), tedy Fado de Coimbra v užším smyslu, a ostatní formy stojí vedle něj v širší Canção de Coimbra.

Čím Fado de Coimbra není

Lisabonská tradice Fada má vlastní soubor forem (Fado Tradicional s pevnými melodiemi a střídajícími se básněmi, Fado-canção neboli složené písně, marcha, folklor a další). Coimbrské formy jsou jiné formy s jinými názvy. Nesnažte se je napasovat na lisabonské, takové srovnání neobstojí.

Největší praktický rozdíl je v roli pevných melodií. Lisabonské Fado Tradicional stojí na zásobě pevných melodií (Fado Corrido, Fado Menor, Fado Alberto a mnoho dalších), z nichž každá unese jakoukoli báseň, kterou chce fadista zpívat. V Coimbře tenhle mechanismus téměř neexistuje. Několik coimbrských skladeb takhle funguje (například Fado dos Olhos Claros se zpívalo s různými básněmi), jádro coimbrského repertoáru ale tvoří pojmenované skladby. Každá má konkrétního skladatele, konkrétní báseň nebo soubor quadras a uznávanou „lekci“ neboli verzi, která platí za kanonické čtení.

Klasické Fado

Často se mu říká Fado clássico, nebo prostě „Fado“, když je z kontextu jasné, o co jde.

Co to je. Je to Fado de Coimbra v užším smyslu a forma pěti klasických mistrovských děl. Zpívaná skladba, u které známe autora hudby i slov, obvykle postavená na třech nebo čtyřech quadrách (čtyřverších), s doprovodem portugalské a klasické kytary. Zpívá muž v tenorové nebo barytonové poloze. Harmonie se drží většinou v mollových tóninách, s typickými průtahy portugalské kytary, které visí nad změnami akordů klasické kytary.

Stavba. Typické Fado de Coimbra začíná krátkou sólovou předehrou kytary (klasická kytara se někdy přidá v polovině), která určí tónové centrum a citovou váhu skladby. Hlas nastoupí na první quadru, obvykle dlouhou melodickou frází. Coimbrská kytara na frázi odpoví a často přitom vystoupá do vysokého rejstříku, zatímco klasická kytara dál drží harmonický základ. Každá quadra zazní jednou a mezi nimi odpovídá kytara. Některé skladby mají refrén, který se vrací, většina ne.

Kanonické skladby. Klasické jádro tvoří pět skladeb:

  • Fado Hilário Moderno (melodie Augusto Hilário, quadras Gabriel de Oliveira, kolem let 1900 až 1920). Po celém Portugalsku ho proslavila nahrávka, kterou v roce 1947 pořídil Alberto Ribeiro pro film Capas Negras, a moderním měřítkem se stala verze Luize Goese z roku 1957.
  • Saudades de Coimbra („Ó Coimbra do Mondego“, hudba Mário Faria da Fonseca, slova António de Sousa). Zakladatelská je nahrávka, kterou v roce 1929 pořídil Edmundo Bettencourt.
  • Samaritana („Dos amores do Redentor“). Kdo složil hudbu, je sporné. Zpívá se od konce 20. let 20. století.
  • Fado dos Passarinhos („Passarinho da ribeira“, hudba António Menano, kolem roku 1918). Menano ho sám nahrál v Paříži v roce 1927 a v Berlíně v roce 1928.
  • Fado de Santa Cruz („Igreja de Santa Cruz“, hudba Fortunato Roma da Fonseca). Nahráli ho Paradela v roce 1927, Bettencourt s Arturem Paredesem v roce 1928 a Menano v Berlíně v roce 1928.

Píseň Coimbra („Coimbra é uma lição“, hudba Raul Ferrão, slova José Galhardo, 1939) se k nim často počítá, vznikla ale pro lisabonskou scénu a nahrána byla jako Fado-canção. Písní, kterou si s městem spojuje každý, se stala díky verzi Alberta Ribeira z filmu Capas Negras z roku 1947 a díky mezinárodní coververzi „Avril au Portugal“.

Čeho si všímat. Odpovědi kytary mezi quadrami. Ve skvělém provedení se coimbrská kytara ve třech nebo čtyřech odpovědích neopakuje. Hráč pokaždé vymyslí nové fráze, stoupá výš nebo klesá k basovým figurám a reaguje na to, kde zpěvák nechal poslední tón. Klasická kytara pod tím drží formu. Úkolem zpěváka je vyfrázovat čtyři verše tak, aby se stoupání verše setkalo se stoupáním kytary.

Balada

Co to je. Složená píseň, u které známe autora hudby i slov a která formu otevírá za hranice Fada o čtyřech quadrách. Balada je forma, která nejčastěji zhudebňuje dílo velkých básníků: Manuel Alegre, Eugénio de Andrade, Camilo Pessanha, Miguel Torga, Edmundo Bettencourt.

Stavba. Je volnější než klasické Fado. Balada může a nemusí mít refrén, může mít sloky s různou metrickou stavbou a dokáže udržet delší melodickou linku přes celou jednu sloku. Doprovod tvoří stejná dvojice coimbrské a klasické kytary, kytara ale pod hlasem obvykle hraje lyričtější linku a pevných odpovědí mezi slokami je méně.

Kanonické skladby. Zakladatelským souborem moderní coimbrské balady se stala malá skupina skladeb, které v letech 1953 až 1954 napsali kytarista João Carlos Bagão Moisés (João Bagão) a básník Leonel Neves: Balada da Torre d’Anto („Se a noite cobre os caminhos“), Toada do Penedo da Saudade („Coimbra, já sem idade“), Cegueira Minha („Na noite cheia de mágoas“), Balada da Velha Sé.

Další zásadní balady:

  • Balada do Outono, hudba i slova José Afonso. Vyšla v roce 1960 na stejnojmenném EP, kde hrají Rui Pato (klasická kytara), António Portugal a Eduardo Melo (kytary).
  • Trova do Vento que Passa (jedni ji řadí mezi balady, druzí mezi trovy), hudba António Portugal a Adriano Correia de Oliveira, báseň Manuel Alegre, 1963.
  • Flores para Coimbra, hudba Joaquim Fernandes (da Conceição), báseň Manuel Alegre. V roce 1969 ji nahrál António Bernardino spolu s dvojicí Francisco Martins a Luís Filipe.
  • Exaltação, hudba João Branco, báseň Miguel Torga. Pravidelně ji hraje skupina Raízes de Coimbra.

Grupo Canção de Coimbra formu v prvním desetiletí 21. století rozšířila o řadu nových skladeb na texty, jejichž autory jsou Edmundo Bettencourt (Vertente Lunar, Destino, Não Mais Repouses), Eugénio de Andrade (Canção Desesperada) a Camilo Pessanha (Canção da Partida).

Čeho si všímat. Vztahu mezi textem a melodií. V nejlepších baladách hudba báseň nepřikrývá, ohýbá se s ní. Dlouhé verše dýchají, krátké udeří. Coimbrská kytara, kterou tu nesvazuje stavba odpovědí mezi quadrami, často hraje pod hlasem jakousi pomalou protimelodii.

Guitarrada

Co to je. Čistě instrumentální skladba pro sólovou coimbrskou kytaru, kterou doprovází kytara klasická. Žádný zpěvák, žádná slova. Z této formy vybudoval Artur Paredes (1899-1980) ucelené dílo a jeho syn Carlos Paredes (1925-2004) ji přivedl k mezinárodnímu publiku.

Stavba. Většina guitarrad je postavena jako variace na tónové centrum. Ty nejslavnější ho mají přímo v názvu: Variações em Ré menor (Variace d moll), Variações em Lá menor (a moll), Variações em Mi menor (e moll). Kytarista začne pomalou expozicí hlavní melodické myšlenky a pak projde řadou variací: rychlejší figura v arpeggiích, zpěvná variace v dlouhých držených tónech, rytmická variace v opakovaných akordech, ozdobná variace v tremolu. Každá variace se obvykle vrátí k hlavní myšlence, než přijde další. Skladba končí závěrečnou variací nebo návratem úvodu.

Kanonické skladby.

  • Artur Paredes, Variações em Ré menor (nahráno 1957). Tahle skladba je základním kamenem coimbrského instrumentálního repertoáru.
  • Artur Paredes, Variações em Mi menor, Variações em Ré Maior, Variações em Dó.
  • Carlos Paredes, Variações em Lá menor, postavené na myšlence z otcových variací. Je to mezinárodně nejznámější skladba této formy.
  • Carlos Paredes, Verdes Anos (1963), na klasickou kytaru hraje Fernando Alvim. Původně šlo o hudbu ke stejnojmennému filmu Paula Rochy. Na EP jsou také Despertar, Raiz, Acção, Frustração, každá z nich guitarrada o délce jedné až dvou minut.
  • Carlos Paredes, Danças Portuguesas, čtyřdílná suita O Ouro e o Trigo (s Fernandem Alvimem, Frankfurt 1975 / vydáno 1983).
  • Jorge Tuna, jeho vlastní Variações em Mi menor (3), Variações em Lá maior, Rapsódia de Fados, Música Breve, nahrané na albu Jorge Tuna, A Guitarra de Coimbra z roku 1989.

Čeho si všímat. Stavby variací. Ve skvělé guitarradě variace téma jen nezdobí, odkrývají něco, co je v něm schované. Poslouchejte okamžik, kdy jedna variace osekne melodii na kostru a další tu kostru obalí ozdobami tak, že ji skoro neslyšíte. Sledujte také, co dělá klasická kytara. Dobrý coimbrský klasický kytarista v guitarradě jen nedrží rytmus. Odpovídá na variace kytary volbou akordů, které pod nimi mění harmonickou barvu.

Trova

Co to je. Píseň s otevřeně politickým nebo občanským obsahem, která vznikla v 60. letech v prostředí studentského odporu proti diktatuře Estado Novo a koloniálním válkám. Trova používá hudební jazyk Coimbry (guitarra de Coimbra, klasická kytara, zpěvák ve studentském plášti), slova k ní ale píšou básníci, kteří stáli v otevřené opozici vůči režimu.

Stavba. Má blíž k baladě než ke klasickému Fadu. Trova obvykle zhudebňuje jedinou báseň (často delší, než by unesly quadras Fada), s táhlou melodickou linkou a refrénem, do kterého se může přidat publikum. Doprovod je střídmější než ve starších formách a většinu váhy nesou slova.

Kanonické skladby. Zakládající deskou je EP Trova do Vento que Passa z roku 1963, které nahrál Adriano Correia de Oliveira (kytara António Portugal, klasická kytara Rui Pato, slova Manuel Alegre). Jeho čtyři skladby (Trova do Vento que Passa, Balada do Estudante, Trova do Amor Lusíada, Cantar de Emigração) určily žánr.

Adrianova diskografie z následujícího desetiletí ho rozšířila: O Canto e as Armas (1969), Cantaremos (1970), Gente de Aqui e de Agora (1971), Que Nunca Mais (1975).

To, co José Afonso nahrával od 60. let do začátku 70. let, vznikalo souběžně a částečně se s tím překrývalo: Os Vampiros, Menino do Bairro Negro, Cantares do Andarilho (1968), Traz Outro Amigo Também (1970) a album Cantigas do Maio (1971), na kterém je i Grândola Vila Morena. José Afonso posunul formu ještě dál, k něčemu, čemu se dnes obvykle neříká trova, ale canção de intervenção (angažovaná píseň).

Čeho si všímat. Samotné básně: ze všech pěti forem stojí trova na textu nejvíc. Trova do Vento que Passa („Pergunto ao vento que passa / Notícias do meu país“), kterou napsal Manuel Alegre, funguje jako hudba, protože už báseň sama funguje jako hudba. Melodie ji jen musí unést.

Balada de despedida

Co to je. Píseň napsaná pro končící ročník Univerzity v Coimbře, která zazní na konci jeho récita (absolventského studentského představení). Nejstarší doložená je Balada da Despedida dos Quintanistas de Direito de 1876-1877, kterou na vlastní slova složil José Júlio da Silva Ramos a která zazněla 14. března 1877 při představení Phantasias do Bandarra. Téměř o 150 let později tradice pořád žije.

Stavba. Balada de despedida stojí na samotném odchodu. Ročník končí studium a píseň je jeho posledním společným hudebním okamžikem. Je to proto pomalá, melodicky štědrá píseň, obvykle v moll, s textem, který oslovuje přímo Coimbru, řeku Mondego, studentská léta a přátele, které absolventi opouštějí. Hudbu skládá člen ročníku (obvykle známý studentský hudebník), slova napíše jiný člen nebo přítel. Skladbu zpívá na konci představení jeden z absolventů za doprovodu guitarra de Coimbra a klasické kytary.

Kanonické skladby.

  • Balada da Despedida, autoři Padre Dr. João Antunes a Alberto de Oliveira, premiéra v divadle Sousa Bastos 24. března 1892. Stala se vzorem pro písně na rozloučenou, které přišly po ní.
  • Balada da Despedida do V Ano Médico de 1917-1918, hudba José Nevil Pinto da Cunha Saavedra a José Augusto Coutinho de Oliveira, slova Luís Ibérico Nogueira. Byla to první récita, na které účinkovaly i studentky.
  • Balada de Despedida do V Ano Jurídico de 1949-1950, hudba Mário Marques Mendes a António de Almeida Santos. Na představení FAUSTO měly premiéru skladby Carlose Figueireda Adeus Sé Velha a Ondas do Mar, dvě písně, které se zpívají dodnes.
  • Balada da Despedida do VI Ano Médico de 1958 („Coimbra tem mais encanto“), hudba Fernando Machado Soares. Zpíval ji sám Machado Soares a znovu ji nahrál na své LP z roku 1986. Její první verš se stal jedním z nejcitovanějších veršů hudební paměti města.
  • Balada da Despedida do VI Ano Médico de 1966, hudba José Niza, slova Libério Ribeiro, zpěv José Miguel Baptista, na kytary António Andias / Manuel Borralho.

Čeho si všímat. Toho, na čem rituál stojí. Balada de despedida existuje proto, že zpěvák odchází. Melodie obvykle začínají ukázněně, skoro formálně, a v druhé polovině přecházejí do otevřenější, pomalejší, někdy zlomené linky. Nahrávky nedokážou plně předat, jak to zní v divadle večer, kdy se récita hraje, tvar ale zachycují.

Modernistická větev

Co to je. Přísně vzato nejde o samostatnou formu, spíš o proud uvnitř balady a trovy, který se táhne od konce 60. let dál, od cyklu Canções d’Inquietude Luize Goese až k Jorgemu Cravovi a skupině Grupo Canção de Coimbra.

Proč ji uvádět zvlášť. Tyhle skladby totiž fungují jinak než starší model balady. Skladatelé jsou obvykle zároveň zpěváky (Luiz Goes si psal vlastní písně, Jorge Cravo napsal téměř všechno, co zpívá, a Grupo Canção de Coimbra pracuje jako kolektivní skladatelská skupina). Básníci jsou obvykle současníci, někdy sami skladatelé, někdy známá jména druhé poloviny 20. století (José Manuel Mendes, Eugénio de Andrade, posmrtné dílo Edmunda Bettencourta). Harmonie je bohatší než ve starším repertoáru, s modulacemi a delšími prokomponovanými stavbami.

Kanonické skladby.

  • Luiz Goes, cyklus Canções d’Inquietude (1969-72), včetně Balada da Distância.
  • Jorge Cravo, Folha a Folha (1999), hudba Cravo, texty José Manuel Mendes.
  • Grupo Canção de Coimbra: Prospecção (2003, slova Miguel Torga), Vertente Lunar (2003, slova Edmundo Bettencourt), Canção Desesperada (slova Eugénio de Andrade) a Canção da Partida (2002, slova Camilo Pessanha).

Jak probíhá serenáda

Serenáda třeba u Sé Velha může začít jednou nebo dvěma guitarradami (instrumentálními skladbami), při kterých se publikum zaposlouchá a kytary se rozehrají. První zpívanou skladbou může být klasické Fado z kánonu (Fado de Santa Cruz, Fado dos Passarinhos, Saudades de Coimbra) v tónině, kterou zpěvák unese. Střed programu vyplní balady, třeba některá ze skupiny Bagão / Leonel Neves nebo něco současnějšího. Později může přijít trova, zvlášť na akci s politickým nebo historickým podtextem, a program uzavře delší Fado nebo balada de despedida.

Mezi skladbami je krátké ticho. Netleská se až do úplného konce programu, a často ani tehdy, dokud účinkující nedají najevo, že skončili.

Čeho si všímat při poslechu

Pár užitečných věcí, které můžete sledovat napříč všemi pěti formami.

První fráze guitarra de Coimbra. Coimbrská kytara obvykle začíná. Úvodní figura vám prozradí, v jaké tónině skladba je, a naznačí harmonický jazyk, se kterým počítat na další čtyři nebo pět minut. Poslouchejte ji pozorně, otevírá vám celou skladbu.

Dech zpěváka. Ve skvělém provedení Fado de Coimbra zpěvák nezpívá v nepřerušené lince. Fráze se lámou, nadechuje se na slyšitelných místech a ticho mezi frázemi patří k hudbě. Klasická kytara ticho někdy vyplní, někdy ne.

Pravá ruka klasického kytaristy. Rytmus coimbrského provedení žije v pravé ruce klasického kytaristy, ať hraje úderem přes struny, nebo brnká jednotlivé tóny. Slabý hráč drží tempo, skvělý ho ohýbá. Poslouchejte, kde se úder zpomalí (téměř vždy na konci quadry) a kde tlačí dopředu (při stoupání do refrénu).

Držený tón na konci quadry. Spolu s nižším laděním je to jeden z nejtypičtějších coimbrských rysů. Zpěvák často drží poslední slabiku quadry daleko déle, než by přirozeně trvala, a coimbrská kytara pod ní stoupá.

Časté otázky

Existuje ještě šestá forma, o které je dobré vědět? Dvě menší, podle toho, jak počítáte. Vira de Coimbra je rychlejší, skoro lidová skladba, která se občas zařadí do coimbrského programu (José Afonso a Rui Pato jednu nahráli v 60. letech). Hino académico, studentská hymna, občas zazní na konci slavnostních akcí. Ani jedna z nich se obvykle nepočítá do základní pětice.

Může skladba patřit do dvou forem zároveň? Někdy ano. Trova do Vento que Passa jedni nazývají baladou a druzí trovou. Obvykle to rozhodne záměr skladatele a historický kontext, několik skladeb ale leží přímo na hranici. Formy nejsou matematické kategorie, jsou to způsoby, jak popsat skutečnou praxi.

Kde najít ukázku každé z nich? Začněte nahrávkami uvedenými v oddílech „Kanonické skladby“ výše. Většinu z nich najdete na streamovacích službách.

Sdílet Odkaz zkopírován