Portugalská kytara pochází z renesanční cistry, nástroje, který většina Evropy opustila, zatímco v Lisabonu a v Portu se stavěl dál. Kytara vyrobená v Lisabonu v roce 1764 už má dnešní tvar. Jen portugalská kytara dokáže zahrát Fado Lopes, sólo připisované kytaristovi, který byl kočím v královském paláci. A první věrné nahrávky moderní lisabonské kytary vznikly v roce 1928 na jevišti jednoho lisabonského divadla, protože Portugalsko ještě nemělo nahrávací studia.
V podniku s Fadem je to ten kulatý nástroj ve tvaru hrušky s dvanácti ocelovými strunami, který slyšíte zvonit vedle hlasu. Na první pohled by mohl projít jako přerostlá mandolína, dokud si nevšimnete vějíře kovových ladicích šroubů na hlavě. Kytara je zpěvákovým partnerem: hraje úvodní takty, odpovídá na každý zpívaný verš a má několik skladeb, které patří jen jí.
Celou sestavu za zpěvákem tvoří tři nástroje. Portugalská kytara vede melodii kolem hlasu, šestistrunná klasická kytara drží akordy a puls a akustická basová kytara, viola baixo, přidává hluboké tóny. Basa je z nich nejmladší, do Fada ji ve 20. století přivedlo nahrávání ve studiu, a spousta podniků dodnes hraje jen se dvěma kytarami.
Co dělá kytara, když fadista zpívá
Kytarista zahájí Fado krátkým úvodem a pak už pracuje v mezerách. Pokaždé, když zpěvák, fadista, dozpívá verš, odpoví mu portugalská kytara vlastní frází. Někdy jde s melodií, někdy proti ní. Nic z toho není zapsané: odpovědi vznikají přímo ten večer.
V pomalejších Fadech nechává zpěvák na konci verše pauzu, do které vstoupí kytary. Hudebníci jí říkají compasso de espera, takt čekání, a zřetelně ji uslyšíte ve Fadu Menor. V rychlejším Fadu Corrido přicházejí odpovědi rychleji a jsou kratší. Melodie tradičního Fada je daná, takže od večera k večeru se mění frázování zpěváka a odpovědi kytaristy. Takhle ovšem nefunguje každá píseň večera: náš průvodce styly lisabonského večera s Fadem odlišuje tradiční Fada od písní složených pro jedinou báseň.

Dvanáct strun v šesti párech
Všech dvanáct strun je ocelových a vedou v šesti sborech, tedy v párech natažených těsně vedle sebe, na které se hraje jako na jednu strunu. Ocel a zdvojené struny dávají kytaře jasný, kovový zvuk, který se odlišuje od měkčího nylonu klasické kytary. Nahoře na krku se struny navíjejí na vějíř ladicích šroubů. Struny se rozeznívají jednotlivě, nikdy se přes ně nebrnká, a to dvěma prsty pravé ruky, palcem a ukazovákem, a vždy nehty. Někteří hráči používají vlastní, jiní si navlékají plastové na konečky prstů.
Ladění rozhoduje o tom, co nástroj zahraje. Lisabonské ladění využívá prázdných strun v E a ve Fadu Lopes, skladbě pro samotnou kytaru, díky nim kytara hraje melodii a zároveň vlastní doprovod. Klasická kytara to nezahraje a klavír také ne.

Čím se liší od španělské kytary
Druhým nástrojem na pódiu je klasická kytara, které mnoho anglicky mluvících lidí říká španělská kytara. Oba nástroje mají společné jméno a skoro nic dalšího. Klasická kytara má šest nylonových strun, tělo se zúženým pasem a prořezávanou hlavu a ve Fadu hraje pod vším ostatním akordy v rozkladech. Pokud se je snažíte rozlišit od stolu, podívejte se na tělo, které je u portugalské kytary kulaté a u klasické ve tvaru osmičky, a poslouchejte, který z nástrojů odpovídá zpěvákovi.

Odkud se portugalská kytara vzala
Nástroj je starší než Fado a nevznikl v Portugalsku. Patří do rodiny cister, hruškovitých nástrojů s kovovými strunami ve zdvojených sborech, na které se hraje prsty a které se od renesance hrály po celé Evropě. Když cistra jinde vyšla z užívání, výrobci v Lisabonu a v Portu ji stavěli dál a průběžně ji upravovali. Kytara, kterou v Lisabonu v roce 1764 postavil Joaquim Pedro dos Reis a která je dnes v muzeu, už má moderní tvar: plošší a širší tělo, kratší krk a vějíř ladicích šroubů tam, kde starší cistry měly vyřezávanou hlavu.
Jméno se ustálilo později než tvar. Staré katalogy uvádějí ty rané portugalské nástroje jako cítaras populares, lidové cistry. Ani Fadu kytara nepatřila od začátku. Modinhy, písně 18. století, z nichž rané Fado čerpalo, se doprovázely na klasickou kytaru a portugalská kytara doprovod převzala v 19. století, když se Fado formovalo v lisabonských krčmách. Tuhle část příběhu vypráví článek Co je Fado a odkud se vzalo.
Modely z Lisabonu, Coimbry a Porta
Existují dva hlavní modely portugalské kytary, lisabonský a coimbrský, a vzácný třetí z Porta. Poznáte je podle hlavy.
| Model | Tělo a zvuk | Ladění | Hlava |
|---|---|---|---|
| Lisabon | Kulatější a hlubší, víc rezonance a vibrata | Vyšší | Končí vyřezávaným závitkem |
| Coimbra | O něco užší, jasnější nástup tónu | Nižší | Končí tvarem slzy |
| Porto | Způsobem hry blízký lisabonskému modelu | Málo zdokumentované | Končí vyřezávaným květinovým ornamentem |
Oba hlavní modely se rozešly až ve 20. a 30. letech 20. století. Přední kytaristé obou měst, Armandinho v Lisabonu a Artur Paredes v Coimbře, chodili ke stejnému výrobci, kterým byl João Pedro Grácio Júnior, a každý si u něj objednal nástroj podle zvuku, který měl v hlavě. Lisabonská kytara se hodí do malého sálu, kde hlas zní na vzdálenost jednoho metru a kde záleží na hloubce a rezonanci. Coimbrská kytara slouží repertoáru, který klade větší váhu na nástroj a ve kterém musí kytarová linka obstát sama.

Kytaristé, kteří ji změnili
Armandinho (Armando Augusto Freire, 1891-1946) je hráč, podle kterého se lisabonská kytara měří. Před ním se Fado doprovázelo táhlými rozklady a volnými akordy, tak volnými, že na některých raných nahrávkách nerozeznáte lisabonské Fado od coimbrského. On místo toho hrál doprovod tón po tónu, a tak hrají kytaristé Fada dodnes. Už za jeho života mu říkali otec lisabonské kytary. Také skládal: Fado Adiça je jeho. V říjnu 1928 nahrával dva dny s hráčem na klasickou kytaru Jorginhem de Sousou pro His Master’s Voice na jevišti lisabonského Teatro São Luís. Studia v zemi nebyla, a tak se nahrávalo v divadlech. Elektrický záznam, používaný od roku 1925, konečně dokázal zachytit skutečný zvuk kytary a tyto desky jsou nejstarším věrným záznamem lisabonské kytary tak, jak se na ni hraje dnes.
Armandinho hrál vlastními nehty a na začátku 40. let si v Guimarães na pódiu zlomil nehet na ukazováku pravé ruky. Jaime Santos, kterého si pamatují jako technicky nejvyspělejšího hráče až do 60. let, převzal první kytaru, zatímco Armandinho hru jen předstíral, a nikdo v publiku si ničeho nevšiml.
Tou dobou už se z kytary stal druhý sólista, který s hlasem vede dialog, místo aby stál za ním. Dalším krokem byla druhá portugalská kytara, která odpovídá první. Od konce 50. let do 70. let byl měřítkem doprovodu Fada soubor Raula Neryho: Nery a Fontes Rocha na portugalské kytary, Júlio Gomes na klasickou kytaru a Joel Pina na basu. V roce 1977 na albu Um Homem na Cidade, které nazpíval Carlos do Carmo, zahráli Raul Nery a António Chainho obě kytary v kontrapunktu, na doprovodné figury připravené předem, ne vymyšlené ten večer. Byl to zlom ve způsobu, jak se Fado doprovází.
Dva z velkých lisabonských hráčů přišli z Porta. José Nunes patří k nejvýraznějším kytaristům 20. století a v roce 1956 vzal s sebou do Lisabonu Fontese Rochu (1926-2011). Fontes Rocha později složil s Carlosem Gonçalvesem melodie pro poslední alba, která nahrála Amália Rodrigues: Gostava de Ser Quem Era (1980) a Lágrima (1983).

Hudba jen pro kytaru
Některé skladby patří kytaře, ne zpěvákovi, a od každého lisabonského kytaristy se čeká, že zahraje dvě z nich, Fado Lopes a Nocturno. Lopes je jediná skladba připisovaná Josému Lopesovi, kytaristovi z přelomu 19. a 20. století, o kterém se ví málo kromě toho, že byl kočím v královském paláci. Nocturno složil Casimiro Ramos, jehož bratr Miguel hrál na klasickou kytaru. Oba bratry můžete vidět hrát spolu ve filmu A Canção de Lisboa z roku 1933. V podnicích s Fadem ve 30. a 40. letech byla sólová variace na kytaru vrcholem večera a několik podniků dodnes zařadí mezi zpívaná Fada instrumentální skladbu, guitarradu.
V Coimbře je guitarrada samostatná forma, psaná pro coimbrskou kytaru s klasickou kytarou v doprovodu. Artur Paredes (1899-1980) z ní vybudoval celé dílo a jeho syn Carlos Paredes (1925-2004) ji přinesl publiku v zahraničí. V polovině 80. let zahájil Carlos koncert ve frankfurtské opeře, kde ve druhé půli zpíval Carlos do Carmo, a obě části vyšly na desce. Jeho skladba Verdes Anos (1963) vznikla jako hudba ke stejnojmennému filmu Paula Rochy. Jak se guitarrada skládá, vysvětluje náš průvodce formami Fada de Coimbra.
Kde ji slyšet naživo
Portugalská kytara je v každém podniku s Fadem, takže jde spíš o to, který model chcete slyšet. V Lisabonu a v Portu uslyšíte lisabonskou kytaru: podívejte se na naše stránky o podnicích s Fadem v Lisabonu a podnicích s Fadem v Portu. Za coimbrskou kytarou zajděte do podniků s Fadem v Coimbře. V Portu a v Coimbře zařazuje několik podniků do programu jednu nebo dvě guitarrady a na stránce každého podniku najdete, co večer zahrnuje. V Lisabonu je v Museu do Fado vystavená kytara Carlose Paredese.