Armandinho se narodil jako Armando Augusto Freire v roce 1891 v Lisabonu. Jako teenager začal hrát v podnicích s Fadem v Mouraria a v Alfamě a ve dvacátých letech byl kytaristou, kterého chtěl každý na pódiu. Ne proto, že by byl nejhlasitější nebo nejrychlejší, ale protože pochopil, že portugalská kytara unese melodii sama: bez hlasu, bez fadisty, bez čehokoli dalšího.
To poznání změnilo Fado.

Kytarista
Většina kytaristů ve Fadu na počátku 20. století zůstávala v pozadí. Doprovázeli zpěváky. Armandinho také doprovázel, ale zároveň skládal instrumentální kusy, melodie, které obstály samy a vyprávěly příběh beze slov. To bylo nové. A fungovalo to.
Jeho technika byla přesná, ale nikdy chladná. Měl dar pro ornamentaci, pro drobné ohyby (malá klouzání, držené tóny, ticha), které dávají portugalské kytaře její osobitý hlas. Slyšíte to na každé dochované nahrávce z dvacátých a třicátých let.
Skladatel
Armandinho složil desítky Fad. Většina jich byla zapomenuta. Několik jich vydrželo. Fado da Adiça zná každý: jednoduchá melodie v C dur, nahraná stovkykrát, která se dodnes každou noc hraje někde v Lisabonu. Vydrželo i Fado Alexandrino Estoril, pojmenované podle městečka Estoril, kde ho napsal.
Tyto skladby vydržely právě proto, že působí snadno: mají tvar nevyhnutelnosti. Uslyšíte je jednou a máte pocit, že je znáte odjakživa. To není náhoda. To je řemeslo.
Název
Název Fado da Adiça nejspíš pochází z ulice Rua da Adiça, úzké uličky v Alfamě, jedné z nejstarších ve čtvrti. Zda tam Armandinho bydlel, hrál, nebo se mu jen líbilo jméno, nikdo s jistotou neví. Ulice stále existuje.
Odkaz
Armandinho zemřel v Lisabonu v roce 1946. Zanechal po sobě nahrávky, skladby a generaci kytaristů, kteří viděli, co portugalská kytara dokáže. Jeho vliv na instrumentální stránku Fada se těžko přeceňuje: otevřel dveře, které jsou otevřené dodnes.
Když si dnes v podniku s Fadem sednete a kytarista zahraje krátký instrumentální kus ještě před nástupem fadisty, je dost pravděpodobné, že je to jedna ze skladeb Armandinha.