Prvních třicet let života strávil v Portu, ve dne opravoval elektrické rozvody a od šestnácti v noci hrál na portugalskou kytaru. Pak se přestěhoval do Lisabonu a skončil na pódiu v Lincoln Center s Amálií Rodrigues.
To je zkrácená verze života Josého Fontese Rochy. Delší vede přes víc než padesát let Fada, stovky nahrávek a seznam fadistů, které doprovázel, který se čte jako jmenný soupis druhé poloviny 20. století: Amália Rodrigues, Maria Teresa de Noronha, Fernando Maurício, Maria da Fé, Carlos do Carmo, Camané, Joana Amendoeira. Složil také melodie, které se staly standardy lisabonského repertoáru, a v roce 2005 získal Prémio Amália Rodrigues za nejlepšího skladatele Fada. Život začal ve farnosti na západním okraji Porta a bývá připomínán jako jeden z hudebníků, kteří převratně změnili způsob hry na portugalskou kytaru.
Dětství v Portu
Fontes Rocha se narodil 20. září 1926 v Ramalde, tehdy dělnické farnosti na okraji Porta. Rodina byla hudební z obou stran. Dědeček z otcovy strany, Joaquim Rocha, vedl Banda de Santiago, městskou dechovou kapelu, a když bylo chlapci dvanáct, začal ho učit solfeggio a housle. Otec, António da Silva Rocha, hrál na portugalskou kytaru a ukázal mu, jak ji držet.
Pořádně se do kytary pustil v šestnácti a odtud byl samouk. Neměl slavného mistra, žádnou coimbrskou konzervatoř za zády. Učil se tak jako většina kytaristů tehdy, posloucháním desek a opisováním jiných hráčů. Rádio přinášelo Armandinha do obýváků v Portu. Zbytek obstaraly desky na 78 otáček Jaimeho Santose a Raula Neryho.
Celá dvacátá léta života byla kytara koníčkem. Pracoval jako elektrikář po severním Portugalsku a hrál v amatérských kruzích Fada v Portu, bez zjevného náznaku hudební dráhy před sebou. Většina provinčních kytaristů jeho generace zůstala přesně tam, kde byl Fontes Rocha ve třiceti. Lisabon byl daleko a podniky s Fadem po nováčcích nevolaly.
Do Lisabonu ve třiceti
Přestěhování přišlo v roce 1956, a to na osobní pozvání. José Nunes, jeden z etablovaných lisabonských kytaristů té doby, slyšel Fontese Rochu hrát a pozval ho na jih. Práci přijal a elektrikářské nářadí navždy zmizelo v šuplíku.
Jeho prvním pravidelným angažmá byla Restaurante Patrício na Calçada de Carriche, tehdy seriózní místo pro Fado. Odtud prošel sály, na kterých záleželo: Adega Mesquita v Bairro Alto, Pampilho, Taverna do Embuçado, Senhor Vinho. Byly to podniky, kde tehdy každou noc zpívali nejlepší fadisté, a kytarista, který uměl číst sál a následovat dech zpěváka, byl vždycky žádaný.
V Adega Mesquita se setkal s Amálií Rodrigues.
Dvanáct let s Amálií
Na počátku šedesátých let byla Amália nejslavnější portugalskou umělkyní na světě a její hlavní soubor se přestavoval. Fontes Rocha se do skupiny připojil a zůstal zhruba dvanáct let, ve studiu i na cestách. Hrál na koncertech v Lincoln Center v sezoně 1969-1970 s orchestrem Andrého Kostelanetze. Byl na pódiu pařížské Olympie v roce 1968. S Amálií jezdil po Evropě, Brazílii, Spojených státech a Sovětském svazu.
Hrál také na Com Que Voz (1970), albu, které mnozí pokládají za Amáliino mistrovské dílo. Po letech je označil za „nejlepší dílo“ její kariéry, to, kde všechno do sebe zapadlo: skladby Alaina Oulmana, básně Camõese a Davida Mourão-Ferreiry, zpěvačka na vrcholu sil a kytarové party, které dodnes studuje každý vážný hráč na tento nástroj.
Spolupráce neskončila, když skončilo oficiální partnerství. V osmdesátých letech, kdy Amália psala vlastní básně a nahrávala alba jako Gostava de Ser Quem Era (1980) a Lágrima (1983), složil Fontes Rocha hudbu k několika z nich, „Lavava no Rio Lavava“ a „Trago Fado nos Sentidos“ patří k nejtrvalejším. Kytarista, který začínal jako její doprovazeč, se stal jedním ze skladatelů, kterým svěřila vlastní slova.
Spojení s Portem v praxi
Lidé se někdy ptají, zda byl Fontes Rocha kytaristou lisabonským, nebo z Porta. Upřímná odpověď zní: obojím, každým jinak.
Narodil se v Portu a tam se naučil hrát. Jeho první hráčská léta se odehrála celá na severu Portugalska. Pokud ve hře posloucháte přízvuk, má o něco těžší levou ruku, jakou používali starší kytaristé z Porta, víc váhy na basových strunách a méně velmi rychlých ozdob pravé ruky, které se pojí s lisabonskou školou šedesátých let. Je to drobnost, ale na deskách je.
Po přesídlení do Lisabonu také dál doprovázel fadisty z Porta. Beatriz da Conceição, narozená v Portu v roce 1939 a jeden z velkých portugalských hlasů své generace, zpívala jeho skladbu „Eu Preciso de Te Ver“ (na slova básníka z Porta Vasca de Lima Couta) v projektu Tears of Lisbon v roce 1996. Hrál po jejím boku i po boku dalších fadistů se severními kořeny po celá osmdesátá a devadesátá léta.
Spojení s Portem je tedy skutečné, ale po roce 1956 převážně nepřímé. Neprovozoval podnik s Fadem v Ribeiře, porské čtvrti u řeky. Nevystupoval pravidelně v podnicích jako Mal Cozinhado nebo Casa da Mariquinhas. Udělal to, že vzal styl hry, který se naučil v Portu, spojil ho s lisabonskými tradicemi Raula Neryho a Jaimeho Santose a hrál se severními fadisty, kdykoli je práce svedla dohromady. Pro zpěváky z Porta jeho generace byl Fontes Rocha jedním z kytaristů, kteří jejich hudbu udrželi blízko domova, i když se přestěhovali do hlavního města.
Skladby a nahrávky
Fontes Rocha napsal desítky Fad. Mezi ta, která vydržela, patří „Quentes e Boas“, „Fado Isabel“ a „Anda o Sol na Minha Rua“, dnes všechna standardy lisabonského repertoáru. Psal také instrumentální skladby, mimo jiné „Valsa em Si Menor“, které se objevují na recitálech portugalské kytary.
Jako sólista nahrál tři alba guitarrad, instrumentální tradice, kde portugalská kytara nese melodii bez zpěváka. LP Guitarra, Acordeão e Viola z roku 1967 (Rapsódia LDF 015), s Fernandem Ribeirem a Pedrem Lealem, je jedním z jeho raných studiových výstupů mimo fadistu. Jako doprovazeč má obrovskou diskografii. Sahá od raných šedesátých sezení s Amálií přes „Por Morrer Uma Andorinha“ Carlose do Carmo, pozdní nahrávky Marie Terezy de Noronha, nahrávky s Beatriz da Conceição z devadesátých let až po desítky nahrávek se zpěvákem Camané a Joanou Amendoeirou v nultých letech.
Připojil se k souboru kytar Raula Neryho po boku Júlia Gomese a Joela Piny a stal se stálicí studiových nahrávek, které určovaly zvuk portugalské kytary v sedmdesátých a osmdesátých letech. Od roku 1958 byl členem Sociedade Portuguesa de Autores a od roku 1978 registrovaným kooperátorem.
Poslední roky a uznání
Hrál až do osmdesáti. Prémio Amália Rodrigues za nejlepšího skladatele Fada přišlo v roce 2005, desítky let po většině jeho nejslavnější práce. Pocta v podobě koncertu ve Forum Lisboa v říjnu 2006, pár týdnů po jeho osmdesátinách, postavila na pódium mladší kytaristy, včetně jeho vnuka Ricarda Rochy. Ricardo Rocha získal v roce 2006 stejnou cenu v kategorii nejlepší portugalská kytara a rodinná linie tak pokračovala.
Fontes Rocha zemřel v Lisabonu 15. srpna 2011 ve čtyřiaosmdesáti letech. Byl příkladem vzácné virtuozity a oddanosti portugalské kytaře, ústřední postavou generace kytaristů po Armandinhovi, hráčů, kteří vyvedli nástroj z role doprovodu a udělali z něj něco, o co se mohl fadista opřít a pro co mohl skladatel psát.
Pokud jste někdy slyšeli nahrávku Amálie z konce šedesátých nebo počátku sedmdesátých let, s tou jakoby zevnitř rozsvícenou kvalitou kytarových partů pod jejím hlasem, je velká šance, že jste slyšeli Fontese Rochu. Je jedním z důvodů, proč ty desky dodnes zní tak, jak zní.
Co poslouchat
Zjevným výchozím bodem je Com Que Voz (Amália Rodrigues, 1970), kde je jeho kytara vetkána do Oulmanových zhudebnění Camõese. Živé nahrávky Amália à l’Olympia a materiál z Lincoln Center z turné 1969-1970 ukazují, co dokázal na pódiu. Chcete-li slyšet jeho skladatelský hlas, hledejte alba Amálie Gostava de Ser Quem Era (1980) a Lágrima (1983), která obsahují písně, které napsal k jejím vlastním básním.
Jeho guitarrady se souborem Raula Neryho jsou nejčistším záznamem toho, jak hrál bez zpěváka. Poslouchejte váhu basových strun. Tam Porto zůstalo, po celou dobu.