Maria Teresa de Noronha byla fadistka a textařka, stylistka vzácné pružnosti, která dokázala zazpívat totéž Fado ve zcela odlišných tóninách, v C i v gis, protože každou verzi pojala jinak. Nikoho nenapodobovala a svá Fada zpívala s výraznou osobitostí. Většinu toho, co nahrála, tvořila tradiční Fada.
Hlas veřejnoprávního rozhlasu
Když Estado Novo v roce 1935 zahájilo provoz Emissora Nacional, rozpoutala se debata o tom, zda Fado patří do slušného veřejnoprávního rozhlasu. Henrique Galvão, druhý prezident stanice, rozhodl, že veřejnost má slyšet hudbu, kterou miluje. V červenci 1939 pozval Marii Teresu de Noronhu, vnučku hrabat z Paraty a brzy poté manželku hraběte ze Sabrosy, aby ve studiu stanice pořídila první nahrávku Fada. Její rodové postavení všechny pochyby o slušnosti rozptýlilo, a ona byla navíc mimořádná zpěvačka. Po mnoho let byla titulárním hlasem pravidelného pořadu stanice věnovaného Fadu.
Oživení starých Fad
Zatímco Amália Rodrigues hledala nové básníky a nová hudební řešení, Maria Teresa de Noronha dělala doplňující pohyb: vracela k životu stará slokovitá Fada a melodie z devatenáctého století, které rostoucí obliba Fado-canção zatlačovala do zapomnění. Z úpravy Fada Mouraria vytvořila pomalý styl „Fado das Horas“. Jejím obvyklým doprovazečem byl kytarista Raul Neri a po jeho boku hrál Joaquim Duval, její oblíbený hráč na klasickou kytaru.