Amália Rodrigues

Prodávala ovoce na lisabonském molu a skončila na pódiu pařížské Olympie. Amália Rodrigues (1920-1999) Fado nejen zpívala: vtáhla ho do 20. století, dala mu slova Camõese i žijících básníků a darovala ho světu. Portugalsko od té doby nikoho takového nevydalo.

Amália Rodrigues, Zpěvák Fada

V Lisabonu se narodila omylem.

Rodiče tam byli jen na návštěvě. Zůstali tak dlouho, aby se 23. července 1920 mohla narodit Amália da Piedade Rodrigues, a pak se vrátili do Fundãa a nechali ji u prarodičů. Dětství prožije v Alcântaře, po základní škole odejde ze školy, bude pracovat jako švadlena, pak v továrně na čokoládu a pak prodávat ovoce na molu se sestrou Celeste.

Nic z toho není výjimečné. Výjimečné je to, co přišlo potom.

Už v roce 1940 byla nejlépe placenou fadistkou v Portugalsku. V polovině 50. let vystupovala v pařížské Olympii. V 60. letech ji časopis Variety zařadil mezi pět nejlepších hlasů světa. Když v roce 1999 zemřela, měla za sebou vystoupení ve více než 68 zemích na pěti kontinentech a Portugalsko vyhlásilo tři dny státního smutku.

Fado udělalo Amálii. A potom Amálie udělala z Fada to, čím je dnes.

„Odjela jsem do zahraničí s klasickou kytarou a portugalskou kytarou a udělala jsem mezinárodní kariéru. Nebyla to moje portugalština ani nedostatek podívané. Vyhrála moje autenticita.“

Amália Rodrigues

Dívka z Alcântary

Je tu jeden detail, který se ve velkém životopise snadno ztratí: Amália nevyrostla v Alfamě, ve čtvrti, se kterou se Fado spojuje nejvíc. Vyrostla v Alcântaře, průmyslové čtvrti na nábřeží na druhém konci Lisabonu. Do Fada se nenarodila. Šla k němu.

Prarodiče se do Alcântary přestěhovali, když jí bylo šest. Chodila do školy, přestala, když rodina potřebovala peníze, a začala pracovat. Švadlena. Továrna na čokoládu. Prodavačka ovoce na molu v Alcântaře. Byla stydlivá, což se znovu a znovu objevuje ve všem, co o sobě řekla. A ráda zpívala sousedům.

V roce 1935, v patnácti letech, se stala sólistkou alcântarského průvodu lidových svatých. O tři roky později se při konkurzu na soutěž Fada ve čtvrti seznámila s Franciscem da Cruz, amatérským kytaristou, za kterého se v roce 1940 provdala. Manželství fakticky trvalo dva roky, rozvedli se však až v roce 1949.

Profesionálně debutovala v červenci 1939 v Retiro da Severa, jednom ze starých lisabonských podniků s Fadem. Do tří měsíců už byla hlavní hvězdou večera. Do roka brala jeden conto de réis za vystoupení, víc než kterýkoli fadista před ní, a to jí bylo sotva dvacet.

Na někoho, kdo ještě před nedávnem prodával ovoce na molu, to není špatné.

Co udělala s Fadem

Amália Fado nejen zpívala. Tahala ho směry, kterými se nikdy nevydalo, a tahala ho dalších 50 let.

Když začínala, bylo Fado hudbou lisabonských lidových čtvrtí: písněmi o lásce, ztrátě, osudu a moři. Zpívala to všechno. Ale na počátku 50. let začala nahrávat básně žijících básníků (Pedro Homem de Mello, David Mourão-Ferreira) a zhudebňovat je na melodie Fada. Nikdo to předtím nedělal úplně takhle.

Pak v roce 1962 přišlo Busto, její spolupráce s francouzsko-marockým skladatelem Alainem Oulmanem. Úvodní skladba „Asas Fechadas“ je doprovázena jen klavírem. Žádná portugalská kytara. Žádná klasická kytara. Nic, co by znělo jako Fado. Oulman přinesl harmonickou složitost, které se tradiční forma nikdy nedotkla, a Amália zpívala básně velkých spisovatelů své generace: Mourão-Ferreiry, Homema de Mella, Luíse de Macedo a své vlastní.

Establishment nebyl nadšený. Když v roce 1965 vydala Amália Canta Luís de Camões (verše národního básníka Portugalska ze 16. století zhudebněné jako Fado), rozruch se dostal až na titulní strany. Akademici se přeli, zda Fado povyšuje, nebo Camõese snižuje. Amália neměla na tu debatu trpělivost. „Velkého básníka nemůže nikdo zničit tím, že zpívá jeho verše,“ řekla. „Je někdo, v kom je víc Fada než v Camõesovi? Com que voz chorarei meu triste Fado?“

Měla samozřejmě pravdu. A desky se prodávaly.

Stejný cyklus se opakoval celou její kariéru: každý nový směr přinesl kritiky, kteří tvrdili, že zašla příliš daleko, a posluchače, kteří chtěli víc. Orchestrální skladby Fada od Frederica Valéria ve 40. letech. Oulmanovy harmonie v 60. letech. Její vlastní poezie v 80. letech na albech jako Gostava de Ser Quem Era (1980) a Lágrima (1983): žena, která dokončila jen základní školu, psala verše, které přetrvávají.

Básníci, kteří se scházeli v jejím domě v ulici Rua de São Bento (Ary dos Santos, Natália Correia, David Mourão-Ferreira, Vinicius de Moraes), přicházeli, protože pro ni stálo za to psát. Alberto Janes jednou večer dorazil s „Foi Deus“ v kapse, usedl ke klavíru a zazpíval ji špatně. Amália za tím provedením uslyšela něco úplně jiného. Právě tenhle instinkt z ní znovu a znovu dělal Amálii.

Jak dobyla svět

Mezinárodní kariéra začala téměř náhodou.

V roce 1943 ji pozvali vystoupit na galavečeru v Madridu, který pořádal portugalský velvyslanec. Jela, objevila flamenco a zamilovala se do španělské kultury, láska, která měla její repertoár formovat po desetiletí. Následujícího roku poprvé odcestovala do Brazílie. Čtyři měsíce v Casino Copacabana. Radio Globo. Teatro João Caetano. Vrátila se v roce 1945 a zůstala deset měsíců se svou vlastní společností.

Pak přišel film, který změnil všechno.

Os Amantes do Tejo (1955) byla francouzská produkce, režíroval ji Henri Verneuil. Amália v ní zazpívala „Barco Negro“ na text Davida Mourão-Ferreiry. Píseň překročila hranice způsobem, jakým to Fado dosud nedokázalo. Bruno Coquatrix, impresário pařížské Olympie (tehdy nejprestižnější koncertní síně světa), ji v roce 1956 pozval na dvě po sobě jdoucí sezony. Živá nahrávka Amália à l’Olympia (1957) se rozšířila po celém světě a dodnes je albem, které si většina lidí spojuje s jejím jménem.

Paříž nebyla její první zastávka v zahraničí. V roce 1952 už strávila 14 týdnů v La Vie en Rose v New Yorku. V roce 1953 se objevila v The Eddie Fisher Show, jako první portugalská umělkyně vůbec v americké televizi. V roce 1966 vystoupila v Lincoln Center a v Hollywood Bowl s Losangeleským filharmonickým orchestrem pod taktovkou Andrého Kostelanetze. V roce 1969 absolvovala turné po Sovětském svazu: Leningrad, Moskva, Tbilisi, Jerevan, Baku. V roce 1970 poprvé v Japonsku, na Expo ‘70. V roce 1973 přes 80 koncertů jen v Itálii.

Do konce kariéry vystoupila ve více než 68 zemích. Nejen pro portugalské komunity v zahraničí, ale pro každého, kdo chtěl poslouchat.

Na jevišti a na plátně

Film

Amáliin vztah k filmu trvá od roku 1947 do roku 1965, se sedmi celovečerními filmy a hrstkou krátkých. Její první šance přišla dřív a nevyšla: v roce 1941 ji obsadili do filmu Pátio das Cantigas, ale maskérka usoudila, že její obočí se na plátno nehodí. Role připadla jiné.

Ke filmu se dostala stejně. Capas Negras (1947) a Fado, História de uma Cantadeira (1947) měly obrovský úspěch v kinech, takový, že bylo třeba policejních kordonů, aby se zvládly davy. Za druhý z nich získala cenu pro nejlepší filmovou herečku.

Nejdůležitější mezinárodně byl film Os Amantes do Tejo (1955), v němž zpívala „Barco Negro“ po boku francouzského herce Daniela Gélina. Mezi její další celovečerní role patří Vendaval Maravilhoso (1949), Sangue Toureiro (1958, první barevný portugalský film), Fado Corrido (1964) a As Ilhas Encantadas (1965), jediný, v němž nezpívá.

Byl tu film, který nikdy nenatočila. V roce 1967 ji na festivalu M.I.D.E.M. v Cannes Anthony Quinn pozval, aby si s ním zahrála v adaptaci Lorcovy Krvavé svatby (Bodas de Sangre). Dopisy se vyměňovaly. Všechno bylo domluveno. Pak Lorcova pozůstalost odmítla udělit svolení, Quinn ji požádal, aby navrhla alternativu, a Amália, stydlivá jako vždy, se už neozvala. „Byla to škoda,“ řekla o léta později.

Divadlo

Amália ve skutečnosti dávala přednost divadlu před podniky s Fadem. Publikum bylo před ní, ne všude kolem, což vyhovovalo někomu s její mírou stydlivosti. A potlesk byl jiný. „Když tleská celé divadlo, je to mnohem větší potěšení,“ řekla své životopiskyni.

V divadle debutovala v roce 1940 v Teatro Maria Vitória hrou Ora Vai Tu! a do roku 1947 se objevila ve více než tuctu revistas (představení ve stylu varieté) a operet, včetně dlouhých sérií v Brazílii. Nejvýznamnější divadelní okamžik přišel v roce 1955, kdy ji Vasco Morgado obsadil do titulní role hry A Severa o legendární fadistce z 19. století. Amália se tak bála, že se po dvou týdnech pokusila z inscenace odejít. Přemluvili ji. „Zavolala jsem si Severu k sobě,“ řekla potom. „Tehdy jsem pochopila, že jsem schopná mnohem víc.“

Diskografie

Amália nahrávala pět desetiletí u značek jako Continental, Melodia, Valentim de Carvalho (Columbia), Decca, Ducretet-Thomson a Festival. Následující přehled pokrývá její nejdůležitější nahrávky.

1945-1955: klasická léta

Její první nahrávky vznikly v Brazílii v roce 1945 pro značku Continental: „Perseguição“ a „As Penas“. Tato raná alba čerpala z tradičního repertoáru Fada (Fado Malhoa, Fado Hilário, Fado do Ciúme) a ze španělských písní, do kterých se zamilovala v Madridu, mezi nimi „Ojos Verdes“, „Carmencita“ a „Los Piconeros“.

V roce 1952 nahrála v Abbey Road v Londýně pro značku Valentim de Carvalho „Foi Deus“ (Alberto Janes), rané básně Mourão-Ferreiry a „Uma Casa Portuguesa“.

Amália à l’Olympia (1957): její nejslavnější album, nahrané živě v pařížské Olympii. Distribuováno po celém světě. Album, od kterého začít, pokud ji teprve objevujete.

Amália à Bobino (1960): živě v Bobinu v Paříži, s písněmi portugalskými, španělskými, brazilskými a francouzskými. Dobrý doklad jejího rozsahu.

1962-1968: poetická revoluce

Busto (1962, Valentim de Carvalho): album, které změnilo Fado. Složil ho Alain Oulman, otevírá je „Asas Fechadas“ pro sólový klavír a obsahuje básně Pedra Homema de Mella („Povo Que Lavas no Rio“), Davida Mourão-Ferreiry („Abandono“, „Maria Lisboa“) a samotné Amálie („Estranha Forma de Vida“). Vyšlo nejdřív ve Spojeném království, pak ve Francii, v Jihoafrické republice a v Japonsku.

Amália for Your Delight (1963). Amália Canta Luís de Camões (1965, 45 ot./min): „Erros Meus“, „Lianor“, „Dura Memória“, všechny zhudebnil Oulman. Kontroverze, která se dostala na titulní strany. Fado Português (1965): básně Josého Régia, Luíse de Macedo, Homema de Mella, Alexandra O’Neilla.

Vou Dar de Beber à Dor (1968): její nejprodávanější album v Portugalsku. Později přeloženo do francouzštiny, italštiny a španělštiny.

1970-1978: léta mistrovských děl

Com Que Voz (1970): široce považováno za její největší desku. Básně Camõese, Cecílie Meireles, Manuela Alegreho a Davida Mourão-Ferreiry, hudba Alaina Oulmana. Obsahuje „Trova do Vento Que Passa“, „As Mãos Que Trago“, „Gaivota“ a titulní skladbu.

Amália / Vinicius (1970, Decca): nahráno v jejím obýváku 19. prosince 1968 s Viniciem de Moraes, Natálií Correiou, Ary dos Santos a Davidem Mourão-Ferreirou. Jedna z těch desek, při nichž máte pocit, že jste přímo v místnosti.

Cantigas de Amigos (1971): středověká galicijsko-portugalská trubadúrská poezie s Natálií Correiou a Ary dos Santos. A Una Terra Che Amo (1973): italské regionální písně po jejím italském turné s 80 koncerty. Amália & Don Byas (1973, Columbia): její hlas improvizující vedle amerického tenorsaxofonisty Dona Byase, včetně „Coimbra“, „Libertação“, „Estranha Forma de Vida“.

Amália no Café Luso (nahráno 1955, vydáno 1976): považováno za nejlepší dokument jejích lisabonských vystoupení. Le Cadeau de la Vie (1976, UNESCO): kompilace, která ji staví vedle Johna Lennona, Marie Callas a Daniela Barenboima. Cantigas numa Língua Antiga (1977): opět Oulman, texty Camõese, Homema de Mella, Manuela Alegreho, Ary dos Santos.

1980-1990: básnická alba

Gostava de Ser Quem Era (1980) a Lágrima (1983): obě celé z jejích vlastních básní, s hudbou Carlose Gonçalvese a Fontese Rochy. „Lavava no Rio Lavava“, „Morrinha“, „O Fado Chora-se Bem“, „Grito“. Žena, která vychodila jen základní školu, a verše, které přetrvávají. Její sebrané básně vyšly jako Versos v roce 1997.

O Senhor Extraterrestre (1982): lehčí odbočka. Dvě komické skladby Carlose Paiãa, mezi nimi píseň o mimozemšťanovi, který navštíví lisabonskou vdovu a žádá si bacalhau (sušenou treskou). Podivné, vtipné, velmi portugalské.

Amália na Broadway (nahráno 1965, dirigoval Norrie Paramor): „Who Will Buy“, „Summertime“, „The Nearness of You“. Ano, opravdu.

Obsessão (1990): její poslední studiové album. Nové písně významných básníků, většinou složené jejím osobním kytaristou Carlosem Gonçalvesem.

Poslední koncert odehrála v Coliseu dos Recreios v Lisabonu v roce 1994.

Žena sama

Ocenění a vyznamenání tvoří dlouhý seznam: Řád čestné legie od prezidenta Mitterranda v roce 1991, Velkokříž Řádu svatého Jakuba od meče od prezidenta Mária Soarese v roce 1990 (předaný na pódiu v Coliseu dos Recreios před plným sálem), francouzský Řád umění a literatury v roce 1985, cena M.I.D.E.M. pro nejprodávanějšího umělce v Portugalsku tři roky po sobě na konci 60. let (vyznamenání, které jinak vyrovnali jen Beatles). V roce 1985 vyhlásilo Toronto 6. říjen Oficiálním dnem Amálie Rodrigues. Itálie jí v roce 1973 udělila Diapasão de Ouro a Trullo d’Oro.

Ale to, co ocenění nezachycují, je druhá část jejího života.

Po celou kariéru pořádala benefiční koncerty a honoráře věnovala Červenému kříži, Portugalské lize proti rakovině a Portugalské lize proti AIDS, v době, kdy poslední z těchto věcí ještě nesla vážné stigma. Podporovala timorské uprchlíky. Tiše finančně podporovala antifašisty za Salazarových let, což je věc, která se do oficiálních životopisů nedostane. Její dům v ulici Rua de São Bento byl otevřený básníkům, hudebníkům, intelektuálům a každému, koho měla ráda, bez ohledu na politiku, původ nebo to, co si o nich myslel režim.

Její pravidlo bylo jednoduché: „V mém domě nikomu nestříhám křídla.“

Když se jí kdosi zeptal na LGBTQ komunitu, řekla: „Povaha lidí není předmětem debaty.“

Vdala se dvakrát. Její druhý manžel César Seabra zemřel v roce 1997 po 42 letech společného života. Ona zemřela o dva roky později, 6. října 1999, doma v Rua de São Bento. Bylo jí 79 let.

V roce 2001 byly její ostatky přeneseny do Národního panteonu, jako první Portugalka, která se této pocty dočkala. V roce 2011, když UNESCO zapsalo Fado na Seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva, kandidatura výslovně uznala její roli v tom, že to bylo možné.

Kam dál

Její domov v ulici Rua de São Bento 193 v Lisabonu je dnes Fundação Amália Rodrigues, Casa-Museu, otevřené od úterý do neděle od 10:00 do 18:00. Tytéž pokoje, kde žila, zkoušela a pořádala ty legendární večery s básníky a hudebníky. Stojí za návštěvu.

Fundação Amália Rodrigues

Museu do Fado má nejucelenější sbírku o jejím životě a kariéře: kostýmy, nahrávky, fotografie a stálou expozici, kde je považována za ústřední postavu dějin Fada. Protože jí je.

Museu do Fado: Amália Rodrigues

Básně

Ai esta pena de mim

Ai esta angústia sem fimAi este meu coraçãoAi esta pena de mimAi a minha solidão
Číst báseň

Ai minha doce loucura

Ai minha doce loucuraAi minha loucura doceMeu amor, se assim não fosseSeria a noite mais pura
Číst báseň

Entrei na vida a cantar

Entrei na vida a cantarE o meu primeiro lamentoSe foi cantado a chorarFoi logo com sentimento
Číst báseň

Estranha forma de vida

Foi por vontade de DeusQue eu vivo nesta ansiedadeQue todos os ais são meusÉ toda a minha a saudade
Číst báseň

Gostava de ser quem era

Tinha alegria nos olhosTinha sorrisos na bocaTinha uma saia de folhosTinha uma cabeça louca
Číst báseň

Lavava no rio lavava

Lavava no rio, lavavaGelava-me o frio, gelavaQuando ia ao rio lavar;Passava fome, passava
Číst báseň

Menina da saia verde

Menina da saia verdeMenina do verde olharQuem por amores te perdeMuito terá que chorar
Číst báseň

Minha boca não se atreve

Não se atreve a minha bocaQue eu não a deixo atreverA dizer que eu ando loucaQue ando louca por te ver
Číst báseň

O fado chora-se bem

Moram numa rua escuraA tristeza e a amarguraA angústia e a solidãoNo mesmo quarto fechado
Číst báseň

O tempo dantes corria

O tempo dantes corriaE eu ainda corria maisMas vi-te e desde esse diaQue correm mais os meus ais
Číst báseň

Por que voltas, de que lei

Por que voltas, de que leiVem este sentir profundoPor te saber como seiMe sinto dona do mundo
Číst báseň

Quadras soltas

Joguei às cinco pedrinhasPerdi todas as jogadasQuando vi que tu não vinhasPedrinhas eram pedradas
Číst báseň

Quando se gosta de alguém

Quando se gosta de alguémSente-se dentro da genteAinda não percebi bemAo certo o que é que se sente
Číst báseň

Sofrendo da alma

Mais do que o corpo, é a almaÉ a alma que me dóiQue foi sofrendo da almaQue a minha vida se foi
Číst báseň

Tenho uma cabra cabrita

A rola põe-se na ruaO botão põe-se na casaVem o sol e vai a luaE a formiga perde a asa
Číst báseň

Teus olhos são duas fontes

Teus olhos são duas fontesQue eu queria ver chorarÁgua a correr pelos montesQue chegasse até ao mar
Číst báseň

Tive um coração, perdi-o

Tive um coração, perdi-oAi quem mo dera encontrarPreso no fundo do rioOu afogado no mar
Číst báseň

Další zpěváci Fada

Mariza

Zpěvák Fada

Mariza

Než se stala Marizou, zpívala covery v lisabonských barech a na turné po Kanadě odmítla zpívat Fado. O pár let později byla nejvýraznějším mezinárodním hlasem žánru.

Číst dále o Mariza
Zobrazit vše