Narodil se jako Alfredo Duarte v lisabonské farnosti Santa Isabel a umělecké jméno si vzal podle řemesla. Pracoval jako lodní truhlář v arzenálu v Alfeite, v loděnici, kterou za jeho působení začala řídit skupina CUF, a po tomto zaměstnavateli pojmenoval své Fado Cuf. Většinu života bydlel v ulici Rua da Páscoa a zpíval téměř sedmdesát let, vystupoval prakticky do předvečera smrti v jednadevadesáti letech.
Stylista
Marceneiro titul skladatele odmítal. Na otázku, která Fada napsal, odpovídal, že nenapsal nic, že jen dává hlas písním, které slyšel, mnohým od své matky, a pouličním pokřikům lisabonských řemeslníků. Říkal si proto stylista.
„Myslím, že velké tajemství Fada je jednoduchost. Ano, někdo tomu říká chudoba. Ale ve Fadu je ta chudoba přednost.“ (Da Severa)
Jeho melodie se pohybují téměř výhradně mezi tónikou a dominantou, bez ozdob. Z té prostoty vzniklo zhruba dvanáct Fad, která se ukázala jako nesmrtelná, mezi nimi Fado Bailado, Fado Menor com Versículo, Fado Odeon a Fado de Pagem.
Obřad v podniku s Fadem
Rituály, které dnes platí za nadčasové, zpěv ve stoje, ztlumená světla, svíčka na stole, vymyslel Marceneiro sám, nejsou to prastaré zvyky. Každé vystoupení zpíval trochu jinak, s čerstvostí prvního poslechu, a tvrdil, že fadista musí „dělit věty“ a nechat slova řídit zpěv.