Většina lidí, kteří mají Fado rádi, už slyšela melodii Martinha d’Assunção, aniž by znala jeho jméno. Fado Faia je jeho, stejně jako hudba k písni Balada para uma Velhinha. Obě se zpívaly tak často, že působí anonymně, jak se to nakonec stává u nejlepších Fad. Za nimi stál klasický kytarista tak vynikající, že se mu pravidelně říká muž, který vynalezl klasickou kytaru ve Fadu.
Narodil se v Lisabonu v roce 1914 v nábřežní farnosti Santos-o-Velho jako syn básníka Fada téhož jména. Otec psal slova, syn strávil život u nástroje, který je nese.
Zázračné dítě na klasické kytaře
Povolání se ukázalo brzy. Jako chlapec zkoušel portugalskou kytaru, mandolínu a housle, než zůstal u klasické kytary, rytmického a harmonického nástroje, na němž stojí každý soubor hrající Fado. Byl sotva víc než dítě, když poprvé vystoupil na pódiu po boku Armandinha, tehdejšího kytarového velikána, a lisabonský hudební list v recenzi koncertu z roku 1927 žasl nad dovedností „tak malého klasického kytaristy“. Vážený učitel té doby si ho vzal za žáka a dal mu základy čtení not a teorie, které ho odlišovaly od většiny vrstevníků.
Na tom formálním základu záleželo. Nejlepší kytaristé Fada jeho generace hráli skvěle, ale noty číst neuměli, a mnozí z nich se podle jeho vlastních slov trochu naučili právě od něj.
Hudebník na cestách
Na počátku třicátých let už byl pracujícím profesionálem s mezinárodním pódiem. V roce 1932 objel ostrovy Madeira a Azory jako doprovod Armandinha, zpěvačky Ercílie Costy a dalších. Následující rok se plavil ještě dál a s putující společností umělců Fada odjel na turné do Angoly, Mosambiku a tehdejší Rhodesie, spolu s Bertou Cardoso a týmž okruhem hudebníků.
Po návratu do Lisabonu vedla jeho kariéra přes lisabonské podniky s Fadem: Salão Jansen, Casablanca, Solar da Alegria, Café Mondego, Luso, Toca, Faia a další tucet. Po desetiletí platilo, že kdo v Lisabonu poslouchal živé Fado, měl slušnou šanci, že klasická kytara, kterou slyší, je jeho.
Kytarová uskupení
Nikdy nebyl jen doprovazečem, budoval soubory. Na konci třicátých let vedl kytarovou skupinu se stálým zpěvákem a ve čtyřicátých letech hrál v řadě slavných seskupení, která ho spojovala s předními kytaristy své doby. Nejdůležitější vzniklo kolem roku 1949, Quarteto Típico de Guitarras, které postavilo jeho klasickou kytaru vedle dvou portugalských kytar a na basu s mladým hráčem Joelem Pinou. Právě Martinho dal Pinovi do rukou viola baixo a řekl mu, ať se na ni naučí hrát. Bylo to drobné rozhodnutí, kterým Fado získalo jednoho ze svých určujících instrumentalistů.
Doprovázel také velké hlasy tradice. S kytaristou Franciscem Carvalhinhem tvořil dvojici, která stála za Alfredem Marceneirem na klasických nahrávkách, a jeho klasická kytara se objevuje na přelomových nahrávkách z celé poloviny století. Odvádí tam nevděčnou a nezbytnou práci: drží harmonii pevně, aby nad ní mohla zpívat portugalská kytara.
„Fado Faia“ a skladatelský zpěvník
Jako hráč měl velký věhlas, ale nejdál dosáhl jako skladatel. Fado Faia na slova Joãa Linharese Barbosy se stalo jednou z nejčastěji nahrávaných melodií celého repertoáru. Zpívaly ho Amália Rodrigues, Berta Cardoso, Anita Guerreiro a mnoho dalších a vyšlo na desce v Brazílii i ve Španělsku. Fado do Chiado napsal na text Aryho dos Santose, Bom Dia Meu Amor na text Vasca de Lima Couta a Lisboa da Beira-Mar na báseň Alfreda Mecy. Vedle skládání také učil hře na nástroj a udělal pro jeho předávání dál tolik jako kdokoli jiný ve své době.
Hudební ředitel alba „Um Homem na Cidade“
V roce 1977 nahrál Carlos do Carmo album Um Homem na Cidade, koncepční desku lisabonských básní, která se stala jednou z nejobdivovanějších desek Fada vůbec, a její hudbu řídil Martinho d’Assunção. Schéma, které navrhl, používalo tradiční kytarový kvartet, tedy dvě portugalské kytary, klasickou kytaru a viola baixo. Obě portugalské kytary však stavělo do stálého kontrapunktu s pevnými doprovodnými figurami. Toto aranžmá ještě dlouho formovalo způsob, jakým se Fado doprovázelo. Složil také Balada para uma Velhinha, skladbu z repertoáru Carlose do Carmo, obdivovanou daleko za hranicemi Portugalska.
Roky ve Faia a poslední trio
V pozdějších letech pracoval téměř výhradně ve Faia, lisabonském podniku zpěvačky Lucílie do Carmo. Když se zavřel, založil s Arméniem de Melo a se svým vnukem Vitalem Assunçãem Trio de Guitarras de Martinho d’Assunção a později skupinu Opus Fado, která do sestavy přidala zpěváka. S těmito formacemi hrál v lisabonských podnicích s Fadem a jezdil na turné do zahraničí, mimo jiné s koncerty ve Švédsku, Francii a Německu.
Zemřel v březnu 1992, několik týdnů před svými osmasedmdesátými narozeninami.
Co poslouchat
Nejlepším místem, kde se s ním setkat, je Um Homem na Cidade (Carlos do Carmo, 1977), kde je v každé skladbě znát jeho aranžérskou ruku. Martinha jako skladatele poznáte na jakékoli nahrávce Fado Faia, melodie zpívané tak široce, že se stala součástí společné řeči Fada. Jeho klasickou kytaru samotnou si poslechněte na nahrávkách Alfreda Marceneira z padesátých a šedesátých let, kde jeho hra stojí uprostřed klasického lisabonského zvuku.