Carlos do Carmo byl synem velké fadistky Lucílie do Carmo a vyrůstal v rodinném lisabonském podniku s Fadem, v Adega da Lucília, z níž se v roce 1947 v čtvrti Bairro Alto stal O Faia. Studoval ve Švýcarsku a zdálo se, že ho čeká život v hotelovém managementu. Smrt otce v roce 1962, kdy bylo Carlosovi něco přes dvacet, ho vrátila k podniku i ke zpěvu.
Otevřený zvuk
Patří k obnově Fada v šedesátých a sedmdesátých letech, ke stejnému otevírání, které z jiné strany hnali Amália a Alain Oulman. Jeho rané desky sahaly po doprovodech, jaké žánr nikdy nepoužil: jazzové kombo Mária Simõese, orchestr Joaquima Luíse Gomese. Jeho první EP naproti tomu obsahovalo dvě Fada Alfreda Marceneira, Estranha Forma de Vida a A Viola. Oba impulzy, úcta ke starému repertoáru a chuť na nová aranžmá, šly vedle sebe celou jeho kariérou.
Um Homem na Cidade
V roce 1976 byl jediným interpretem všech deseti písní na Festival da Canção, mezi nimi Lisboa Menina e Moça a vítězná Uma Flor de Verde Pinho. Následující rok přišlo album Um Homem na Cidade (1977), koncepční album celé na básně Josého Carlose Ary dos Santose, které překonalo prodejní rekordy. Plánovaná trilogie zůstala nedokončena kvůli Aryho smrti v roce 1984. V roce 1986 se na albu Mais do que Amor é Amar vrátil k tradičním strofickým Fadům zpívaným na vzdělanou poezii, s verši Saramaga, Bocage, Pessoy a dalších. Jeho závěť, Fado é Amor (2013), bylo album duetů s mladší generací fadistů.
Patřil kytaristům
Spolupracoval s Jaimem Santosem, pak asi pětadvacet let s Antóniem Chainhem a s Raulem Nerim, kterého označil za nejlepšího doprovazeče Fada v celé historii žánru. Ten vztah vykládal opačně, než jak ho zpěváci obvykle vyprávějí.
„Neměl jsem soukromé kytaristy. Já jsem byl jejich.“
Svou generaci popsal jako most: spojnici zpět k velkým postavám dějin žánru a dopředu k novým zpěvákům, kteří přicházeli. Amálii nazval nejkrásnějším hlasem, jaký Portugalsko ve dvacátém století mělo, i poté, co se kvůli politice rozešli.