Joel Pina

Joel Pina (1920-2021) dal Fadu nástroj, bez kterého se sto let obešlo: *viola baixo*. Sedm desetiletí tvořil oporu souborů za Amálií Rodrigues a Marií Teresou de Noronha a basová linka, kterou vymyslel, je pořád ta, podle které se řídí mladší hráči.

Joel Pina, Kytarista

Před Joelem Pinou tvořily soubor Fada portugalské kytary a klasická kytara a pod nimi nebylo nic. Sedmdesát let tam něco přidával: basovou linku na viola baixo, hluboce znějící basový nástroj, který v té hudbě neměl skutečné místo, dokud mu ho nedal. Na konci jeho života už každý vážný hráč na tento nástroj nějak čerpal z jazyka, který vybudoval.

Hudebníci mu říkali „Profesor“ a mysleli to vážně. Doprovázel Amálii Rodrigues víc než tři desetiletí, hrál v souboru za Marií Teresou de Noronha a podílel se na stovkách nahrávek, které ustálily zvuk Fada ve druhé polovině dvacátého století. Zemřel v Cascais v únoru 2021, několik dní před svými 101. narozeninami.

Z Rosmaninhalu na lisabonské pódium

Narodil se v roce 1920 v Rosmaninhalu, velké vesnici v obci Idanha-a-Nova ve vnitrozemské Beira Baixa. Hudba se tam hrála, i když tam žádná konzervatoř nebyla: v osmi letech se chopil mandolíny a v devíti se naučil číst noty od místního truhláře, který je náhodou uměl. Ten detail leccos říká o tom, odkud jeho generace hudebníků skutečně pocházela: daleko od lisabonských salonů a blíž k dílenskému stolu.

Do Lisabonu se přestěhoval v roce 1944, ve čtyřiadvaceti letech. Přišel jako kytarista, hráč na portugalskou kytaru, a teprve později se ustálil u nástroje, který ho měl definovat. Ten přechod nebyl jeho nápad. Přišel jako pozvání a přišlo od Martinha d’Assunção.

Kvarteto, od kterého to začalo

Kolem roku 1949 dával Martinho d’Assunção dohromady Quarteto Típico de Guitarras, soubor, který měl hrát psanou hudbu stejně jako Fado. Potřeboval basu a obrátil se na Pinu, který se viola baixo v životě nedotkl. Zadání bylo stručné a sebejisté: čteš noty, takže za šest dní na ni budeš hrát. Pina hrál.

Skupina hrála vážný koncertní repertoár upravený pro drnkací nástroje, pochody Schuberta a Mozarta, Brahmse, pasáž z Wagnera, všechno hrané z not a zkoušené tak dlouho, až nic neklouzalo. Vystupovali v celostátním rozhlase, ale desku nikdy nenahráli a kvarteto vydrželo jen pár let. Přesto na něm záleželo. Tam se Pina nástroj naučil a tam v něm uzrálo přesvědčení, že doprovod se dá skládat a stavět, nejen improvizovat za zpěvákem.

Když se kvarteto rozpadlo, Martinho ho nasměroval do Adega Machado, tehdy jednoho z velkých lisabonských podniků s Fadem, „salonu města“, jak to Pina řekl. Tam potkal Amálii Rodrigues a naučil se, jeho slovy, že Fado není aritmetika. Nehraje se podle toho, že dvě a dvě jsou čtyři. Je to blíž inspiraci a každý hudebník si harmonii zabarvuje po svém.

Vlastní basová linka

Jeho skutečná inovace spočívala prostě v tom, že tam byl. Jak rád zdůrazňoval, Fado se sto let obešlo bez basy úplně. Ve starých souborech žádná viola baixo nebyla. Po dlouhou část své kariéry byl jediným hráčem, který tuhle partii v hudbě nesl, a způsob doprovodu, který vymyslel, byl, jak opatrně dodával, jeho vlastní. Tradici na tomto nástroji nezdědil. Založil ji.

Ten jazyk ho přežil. Basisté, kteří ve Fadu přišli po něm, se poměřují s jeho nahrávkami, a jeho dosah sahal dál než žánr: celá generace portugalských rockových hudebníků ho bez ironie označila za největšího hráče na viola baixo, jaký kdy byl.

Skládal také. Madrugada, instrumentální skladba z doby kolem roku 1965, vyšla ve Spojených státech, což bylo u doprovazeče Fada té doby vzácné, a bylo to znamení, že se nepovažoval jen za doprovodného hráče.

Roky s Amálií

Od roku 1966 až do smrti Amálie Rodrigues v roce 1999 patřil Pina k jádru skupiny, která s ní jezdila na turné a nahrávala. Koncem padesátých let vstoupil do kytarového souboru, který vedl Raul Nery a v němž hrál mimo jiné i Fontes Rocha. Právě tato sestava se od konce padesátých do sedmdesátých let stala měřítkem doprovodu Fada. Stejný soubor doprovázel Fernanda Farinhu a nahrával hustě aranžované seance, které tu dobu určily.

Pozdě v Amáliině životě, na veřejné pocty, připadlo Pinovi mluvit jménem všech portugalských kytaristů a hráčů na klasickou kytaru, kteří celou kariéru strávili za ní. Popsal zvláštní obrácení té noci, hudebníky stojící na pódiu, zatímco zpěvačka sledovala z lóže, a tiše upozornil na úděl doprovazeče: znali ji podle hlasu a téměř nikdy neviděli její tvář, protože vždycky zpívala k nim zády. Lepší popis té práce nikdo nepodal.

„Profesor“

Přezdívku si zasloužil, nikdo mu ji neudělil. Pina učil, formálně i neformálně, a měl pevné názory na důstojnost hudebníků, kteří sedí za zpěvákem, v době, kdy se jejich jména na plakáty dostávala jen zřídka. Hrál a přemýšlel o hudbě ještě v pozdních devadesáti letech, žil sám a bez falešné skromnosti trval na tom, že je fadista sám o sobě, i když nikdy nezpíval. Věděl, říkal, kdy je něco opravdu Fado a kdy ne, a to pravé mu pořád vhánělo slzy do očí.

Co poslouchat

Začněte jeho prací za Marií Teresou de Noronha zhruba od roku 1961, kde viola baixo zní čistě pod kytarou a je slyšet přesně, co do souboru přinesl. Odtud ho uslyšíte někde ve skupině u téměř každé nahrávky Amálie Rodrigues z doby od konce šedesátých let do devadesátých. Pinu skladatele, ne doprovazeče, hledejte v Madrugada, instrumentálce, kterou napsal a nahrál v polovině šedesátých let.

Další kytaristé

Armandinho

Kytarista

Armandinho

Armando Augusto Freire (1891-1946) byl kytarista, který z portugalské kytary udělal sólový nástroj. Složil Fado da Adiça, které se v Lisabonu hraje dodnes každou noc, i Fado Alexandrino Estoril a desítky dalších skladeb.

Číst dále o Armandinho
Fontes Rocha

Kytarista

Fontes Rocha

José Fontes Rocha (1926-2011) dvanáct let doprovázel Amálii Rodrigues a po půl století určoval zvuk portugalské kytary ve Fadu. Narodil se v Ramalde v Portu, tam se nástroj naučil a do Lisabonu se přestěhoval ve třiceti.

Číst dále o Fontes Rocha
Martinho d'Assunção

Kytarista

Martinho d'Assunção

Martinho d'Assunção (1914-1992) bývá označován za vynálezce klasické kytary ve Fadu. Jako zázračné dítě na tomto nástroji dal doprovodné klasické kytaře její moderní roli, když drží harmonii pod portugalskou kytarou, a složil hudbu k písni „Fado Faia“, jedné z nejčastěji nahrávaných melodií repertoáru.

Číst dále o Martinho d'Assunção
Zobrazit vše