Vždycky patřila Portu, i když si ji přivlastnila Lisabon.
Beatriz da Conceição Mendes Lage se narodila v Portu 21. srpna 1939 a to město jí zůstalo v hlase po celý život. Téměř celou kariéru strávila v Lisabonu, kde zpívala, nahrávala a v roce 2015 také zemřela. Severská ostrost její řeči se tím nijak nezbrousila. Jiní fadisté pracovali na tom, aby zněli jako Lisabon. Beatriz pracovala na tom, aby zněla jako Beatriz.
Bývá počítána k třem či čtyřem nejdůležitějším postavám dějin Fada za posledních padesát let. To je vážné tvrzení o zpěvačce, která nikdy nedosáhla na Amáliino publikum a ani to nechtěla. Zpívala v malých sálech, pozdě v noci, pro lidi, kteří věděli, co poslouchají.
„Zpíváš po svém, a velmi dobře. To je na tom krásné.“
Lucília do Carmo k Beatriz da Conceição
Dětství v Portu
Otec prodával boty od domu k domu. Matka pracovala v továrně na knoflíky a zemřela ve 29 letech, když bylo Beatriz osm. Rodina se pak rozptýlila. Chvíli ji měla u sebe sousedka, potom chudá teta s přísnými představami o čistotě. Otec se znovu oženil. Byl tu mladší bratr. Takové uspořádání děti zocelí, a Beatriz se zocelila.
Dokončila čtvrtou třídu. Podle vlastních slov ji vyhodili ze dvou škol za vyrušování. Od třinácti let pracovala s jehlou a učila se švadlenství, které se tehdy učila většina děvčat z dělnických rodin na severu Portugalska. V osmnácti měla dceru s mužem o jedenáct let starším. Vzali se. Odešel a dcera zůstala u něj, zatímco Beatriz se vrátila k šití.
V tomhle životopise téměř nic nesměřuje k pěvecké dráze. Při práci poslouchala rádio, jako všichni, a líbila se jí Lucília do Carmo. Tím začal i skončil její vztah k Fadu, až do jejích zhruba dvaceti let.
Lisabonská náhoda
Kolem roku 1960 se s kamarádkou vydala na jih, aby strávila večer v Solar da Alegria, v podniku s Fadem, který vedla fadistka Márcia Condessa. Byla zákaznice, ne umělkyně. Někdo ji, podle toho, kterou verzi čtete, požádal, aby zazpívala, nebo ji k tomu postrčil. Zazpívala. Márcia Condessa, která poslouchala, jí řekla, že z ní bude skvělá fadistka, a hned jí nabídla smlouvu.
Beatriz odešla z Porta do Lisabonu a už se tam nevrátila žít. Přízvuk, povahu i nedůvěru k zdvořilé společnosti si nechala, ale se švadlenstvím bylo konec.
Profesionální licence přišla o rok později. Odtud prošla tím, co je vlastně seznam velkých lisabonských podniků s Fadem druhé poloviny dvacátého století: A Viela, Adega Machado, Nonó, Os Ferreiras, Taverna do Embuçado a Senhor Vinho, kde se stala jedním ze stálých hlasů a zůstala řadu let. Vystupovala také v São Paulu, kde v roce 1968 otevřela podnik Lisboa Antiga, a několikrát se vrátila do Severní Ameriky a severní Evropy.
Nahrávat začala v roce 1965 EP pro RCA, Fui por Alfama, se skladbami, jejichž autory byli Francisco Carvalhinho, Frederico Valério a Eugénio Pepe. Byl to slušný debut a zcela v běžném repertoáru té doby. Desky, které ji definovaly, přišly později.
Co zpívala
Její vizitkou je „Meu Corpo“, text napsal Ary dos Santos a hudbu Fernando Tordo, původně pro politickou revue Uma no Cravo, Outra na Ditadura. Ve světě Fada se jí téměř od první chvíle, kdy ji zazpívala, říká Fado da Bia. Text je přímý a nekompromisní a byl stvořen pro způsob, jakým stála na pódiu. Neprováděla ho. Obývala ho.
Další písně, které se s ní spojují, jsou „Ovelha Negra“, „Lisboa da Cor da Ponte“, „Três Santinhos Populares“, „Voltaste“, „Porque é que Adeus me Disseste“ a „Fado para esta Noite“. Několik jich vzešlo z její divadelní práce v Parque Mayer v šedesátých letech, kde stála na jevišti vedle hvězd revue a vybudovala si souběžnou kariéru jevištní umělkyně. Divadlo ji bavilo. Potlesk se jí vracel v jediné vlně, což vyhovovalo její povaze.
Autoři, kteří pro ni psali, byli vážená společnost. Ary dos Santos. Domingos Gonçalves Costa. João Dias. Vasco de Lima Couto. César de Oliveira. K nim skladatelé jako Fernando Tordo a Francisco Ferrer Trindade. Psali pro ni, protože unesla tíhu bez sentimentality a její frázování neznělo jako nikdo jiný.
Studiová alba přišla pozdě a bylo jich málo. Sou um Fado desta Idade v roce 1996. Beatriz da Conceição v roce 1997. O Melhor de Beatriz da Conceição vyšlo jako výběr v roce 2008. Objevila se na významných kompilacích, mezi nimi Fado Capital (1994) a Mulheres Fadistas (1998). Na někoho, kdo zpíval Fado přes půl století, je nahraná produkce skromná. Většina toho, co dělala, se odehrála v sálech se čtyřiceti nebo padesáti lidmi.
Hlas
Paul van Nevel, belgický dirigent, který s ní a souborem Huelgas Ensemble nahrál v roce 1996 Tears of Lisbon, popsal její podání jako „ovládanou sílu“. Řekl, že dokázala vtisknout poezii otisk „i do ticha mezi slovy a verši“. To je přesné pozorování. Beatriz netlačila. Drama v jejím zpěvu vznikalo z toho, co zadržela, z toho, jak nechala slabiku dopadnout a zastavit se, z nenucené autority někoho, kdo už nemá co dokazovat.
Kritici ji nazývali neuctivou, bouřlivou, povýšenou. Tisk šedesátých let ji spojoval s „Nova Vaga do Fado“, novou vlnou, do níž patřili Carlos do Carmo, Maria da Fé a další, kdo odmítali napodobovat Amálii. To označení se jí líbilo. Za hudební matku si vybrala Lucílii do Carmo a nechtěla být ničí dcerou nad rámec toho.
Projekt Tears of Lisbon spojil Beatriz s lisabonským fadistou Antóniem Rochou a belgickým souborem staré hudby, který postavil Fado vedle portugalské polyfonie šestnáctého století. Byla to neobvyklá deska a zůstává jednou z nejvynalézavějších věcí, jaké se s touto formou kdy zkusily. Koncert „The Grand Divas of Fado“ v Queen Elizabeth Hall v Londýně v roce 2007 ji postavil na stejný program s některými z nejslavnějších hlasů portugalské hudby. V té době jí bylo něco málo pod sedmdesát a byla pořád zcela sama sebou.
Otázka Porta
Lisabonské Fado je kanonické Fado, to s muzei, se zápisem UNESCO a mezinárodními turné. Fado z Porta bylo vždycky menší a méně kodifikované, zpívalo se v tascách (malých hospodách) a amatérských klubech v Portu i ve Vila Nova de Gaia na druhém břehu Douro, s vlastními neformálními tradicemi a vlastním publikem. Beatriz k té scéně profesně nepatřila. Porto opustila dřív, než se stala zpěvačkou, a kariéru udělala v lisabonských licencovaných podnicích s Fadem.
Ale město jí zůstalo. Především přízvuk. Poslechněte si ji mluvit, i v televizi v devadesátých letech, a samohlásky z Porta jsou pořád slyšet, desítky let poté, co měly změknout. A také povaha. Lisabonský tisk o ní opakovaně psal jako o ženě s „postojem z Porta“, což byla jejich zkratka pro někoho, kdo odpovídá a nepředstírá sympatie k lidem, které nemá ráda. V kruzích kolem Fada se jí říkalo „Tia Bia“ (teta Bia). Po každém, kdo si tu láskyplnou podobu nezasloužil, požadovala oslovení Dona Bia.
Když jí Nadace Amálie Rodrigues v květnu 2008 udělila Cenu za celou kariéru, na oficiální lisabonský ceremoniál téměř hned navázala pocta v Portu, v Teatro Sá da Bandeira, pod názvem Alma Lusitana. Obě města si ji nárokovala. Nechala je.
Co po ní zůstalo
Zemřela 26. listopadu 2015 v nemocnici Hospital de S. José v Lisabonu ve věku 76 let. Pocta Museu do Fado onoho týdne ji označila za „skutečně neuctivou“ a „hluboce milovanou celou generací fadistů“ a připomněla, že byla vzorem pro mladší zpěváky, z nichž někteří začali zpívat Fado právě kvůli ní. O jejím vlivu mluvily Aldina Duarte i Mafalda Arnauth.
Pokud chcete někde začít, Sou um Fado desta Idade je nejucelenější z jejích studiových desek a dobrý portrét Beatriz v plné síle. Nahrávka Tears of Lisbon je užitečným úvodem k méně zjevné stránce toho, co Fado umí. A téměř jakákoli kompilace, která obsahuje „Meu Corpo“, vám za tři nebo čtyři minuty prozradí, proč ti, kdo ji jednou slyšeli, na ni zpravidla nezapomněli.
Nebyla nejslavnější fadistkou své generace. Podle nás byla jednou z nejnepostradatelnějších.