Manuel Pardal psal v lehčím rejstříku Fada: ne saudade, ten portugalský stesk po tom, co chybí, ani touhu, ale všední život pozorovaný s vřelostí a špetkou humoru. Jeho čtyřverší se vejdou do standardní sedmislabičné redondilha maior, ale mají konverzační lehkost, díky níž se snadno pamatují a snadno zpívají.
Jeho báseň De quem são as chinelinhas, hravý příběh o páru tanečních střevíců a záhadě, komu patří, byla zhudebněna na několik melodií, mezi nimi na melodii Fado da Adiça. Je to druh básně, který funguje právě proto, že se nesnaží příliš: jednoduchý jazyk, malá záhada a rytmus, který vás táhne dál.